Česká kultura osiřela. Ve věku 86 let vydechla naposledy Jana Brejchová, nezpochybnitelná ikona, která svým charismatem a talentem definovala zlatou éru naší kinematografie. Byla obdařena nadáním největších jmen světového formátu a oslnivou krásou Brigitte Bardot, ke které byla s láskou celý život přirovnávána. Poslední vydechnutí legendy přišlo v tichu léčebny dlouhodobě nemocných, kde v posledních letech sváděla svůj nejtěžší boj. Smutnou zprávu o jejím skonu potvrdila dcera Tereza Brodská.

Cesta Jany Brejchové na vrchol uměleckého panteonu začala téměř osudově. Jako mladá písařka v podniku Laktos neměla o studiu herectví ani ponětí, přesto si ji kamera našla s neomylnou jistotou. Když v roce 1957 debutovala v psychologickém dramatu Vlčí jáma, kritika i diváci oněměli úžasem nad přirozeností, s níž se zmocnila prostoru před objektivem. Bez akademických berliček, vedena pouze neomylným instinktem, vytvořila typ moderního herectví, který v tehdejším Československu chyběl. Její postavy nebyly pouhými rolemi, byly to živoucí bytosti naplněné touhou, bolestí i nadějí.

Šedesátá léta pak Janu Brejchovou katapultovala mezi evropskou elitu. Stala se tváří československé nové vlny a múzou nejslavnějších režisérů. Její Jana ve Vyšším principu se stala nadčasovým symbolem morální čistoty, zatímco v mezinárodních produkcích potvrzovala, že její šarm nemá hranic. Navzdory přezdívce „česká Bardotka“ však nikdy nesklouzla k povrchnosti. Její krása byla vždy podřízena postavě a její talent rostl s každou další zkušeností, ať už šlo o vizuálně úchvatného Barona Prášila, nebo o tragikomické polohy ve Farářově konci.

Její Eliška Pomořanská v muzikálu Noc na Karlštejně vdechla historické postavě takovou míru ženského šarmu, že se pro mnohé stala definitivním obrazem královny. Dokázala s lehkostí přecházet od konverzačních veseloher k náročným charakterním úlohám v dramatech jako Zánik samoty Berhof či Skalpel, prosím. I v pozdním věku, kdy se na plátno vrátila ve snímku Kráska v nesnázích, dokázala, že její umění neztrácí na intenzitě, za což byla právem oceněna Českým lvem.

Soukromý život Jany Brejchové byl stejně intenzivní jako její filmové osudy. Prošla hlubokými vztahy s muži, kteří formovali naši kulturu – od Miloše Formana přes Vlastimila Brodského až po Jiřího Zahajského. Její životní cesta nebyla ušetřena těžkých zkoušek, přesto z nich vždy vycházela s noblesou, která jí byla vlastní. Poslední léta, která strávila v péči lékařů na LDN, byla tichým epilogem za životem plným světel reflektorů. Jana Brejchová však neodchází v zapomnění. Zůstává v každém políčku filmu, v každém hlubokém pohledu svých nezapomenutelných očí a v srdcích národa, který v ní spatřoval svůj nejzářivější ideál.